Kresba

Jsem z toho venku,
jako venku na kraji vesnice,
kde k večeru za letních nocí voní seno
a unavený den ukládá těla květin do ložnic polí
a les sní sen o ranním kuropění
a o jiskření kapek rosy,
navlečených na nitě pavučin.
Tak venku jsem jako nikdy předtím,
v rukou mám zlato,
nad hlavou démanty noci
a ústa plná něhy,
že kdysi dávno i teď a i potom
se v sobě potkám v krocích,
překročím krajinu, obejmu hořící obzor,
až se pak zase nadechnu
a zadržím dech před ponorem
do nitra našich vyhaslých lamp.
Naladím pak nástroj z těla a kostí
a od rána do noci budu hrát blues
o hlubokých tónech moře,
vyprahlých pouštích
a o výdechu na konci milování
a o nádechu před výkřikem do noci
a o tom,
že nás nikdo nenaučil říkat slova pravdy
a uvidět nicotu v představě,
že ti kdysi dávno někdo ublížil.
Tak se tedy nadechni
a ponoř se do vln moře
a hledej perlorodku,
ta ti vysvětlí,
že ses zmýlil
už na cestě k ní.
/2019/

Ilustrace ze sbírky Krajina těla

©Eva Mezerová, 2019